Mikovice

Původně ves v kotlině mezi Zákolanským a Knovízským potokem (190 m n. m.), dnes součást aglomerace Kralup. Na jihovýchodním okraji při Zákolanském potoce dvůr, kdysi se zámkem. Severozápadně od něj se táhla náves ulicového typu, dnes již v terénu poměrně nečitelná. Na západním konci uzavírala náves prastarý zájezdní a poštovní hostinec, existující již v polovině 17. stol., ve 2. pol. 20. stol. zbořený; dodnes je zde nezastavěný nepřirozený prostor, který oživuje pouze obnovený barokní mariánský sloup. Druhé, mladší historické jádro, zvané dříve U Cihelny, se nalézá nad levém břehem Knovízského potoka; jeho "centrem‟ je Lidové náměstí, zvané také Dolní náves. Mezi oběma historickými částmi mladší čtvrť se školou. V toto části též původně o samotě stojící historická budova Mikovického (Varhaníkova) mlýna.

Na západním okraji Mikovic se nalézá železniční stanice Kralupy nad Vltavou předměstí, dříve nazývaná Mikovice. V ní se odděluje železniční trať Kralupy - Louny od tratě Kralupy - Velvary. Trať z Kralup hlavního nádraží do Mikovic vedle původně přímo městem, po dnešní ulici Generála Klapáka, roku 1975 v souvislosti s výstavbou sídlišť na pomezí Kralup a Mikovic byla přeložena, takže nyní se odděluje od trati Kralupy - Kladno až v prostoru bývalé mikovické zámecké zahrady a prochází po severním okraji historické vsi. V prostoru mezi železniční stanicí a "Cihelnou‟, nazývaném dnes Růžové údolí, býval v 16. - 18. stol. rozlehlý rybník Jiříkov.

První zmínka o Mikovicích je z roku 1318, kdy je uváděn Vícek z Mikovic. Šlo pravděpodobně o příslušníka tzv. služebné šlechty, neb Mikovice jsou nedlouho poté uváděny jako majetek benediktinského kláštera v Kladrubech. Roku 1524 se Mikovice dostávají do držení rodu Boryňů ze Lhoty. 1641 získávají Mikovice hrabata z Vrtby, ale již 1658 jsou prodány Juliovi Františku vévodovi sasko-lauenburskému, který je připojuje k panství Zvoleněves. V 19. stol. oficiálně Minkovice. Od 1923 součást Kralup, se kterými později stavebně zcela splynuly.

Nejjižnější část součástí přírodního parku Okolí Okoře a Budče.

Areál panského dvora se nachází při levém břehu Zákolanského potoka, pod Velvarskou silnicí. Dnes porušen výstavbou benzinové stanice, která nahradila západní křídlo a navíc zasahuje vysokým náspem do plochy dvora. Severní křídlo je pozůstatkem bývalého pivovaru.

Tvrz v Mikovicích stávala zřejmě již počátkem 14. stol., kdy je uváděn Vícek z Mikovicm doložena po polovině 14. stol. za Zdeňka Kladenského z Kladna a Vraného. Koncem 16. stol, za Jana Boryně ze Lhoty, přestavěna tvrz renesančně a často poté nazývána zámkem, byť i nadále spíše splňovala charakteristiky tvrze (vodní příkop, padací most a další fortifikační prvky). Někdy v téže době zde také zřízen pivovar. Po připojení Mikovic k panství Zvoleněves přestal být zámek využíván. Stál však ještě koncem 18. stol., jak dosvědčuje informace, že v něm až do roku 1795 bydlet farář Josef Friedrich, a zejména veduta Johanna Venuta (datovaná do roku 1803, zobrazující však pravděpodobně stav o několik let starší, neboť již roku 1794 byla údajně pro značnou zchátralost část zámku stržena). Stavba byla ve velmi špatném stavu, v průběhu 1. poloviny 19. stol. byla proto beze zbytku rozebrána; fragmenty stavby mohou být ukryty v mnoha v té době vzniklých domech ve vsi. Pivovar, přestože patřil výrobou mezi desítku největších v Rakovnickém kraji, byl zrušen roku 1772.

Zámek stál v severovýchodním sousedství dnešního dvora (který tvořil předzámčí), mezi jím a Zákolanským potokem, respektive mlýnským náhonem. Poloha je dobře patrná z Venutovy veduty. Za potokem poté na zámek navazovala zámecká zahrada, patrná ještě na mapách z pol. 19. stol.; zanikla v důsledku výstavby železničních tratí.

zdroj: https://www.mistopis.eu